Ing. Michaela Salcedo Torres

Kdyby ses mě jako malé zeptala, co chci dělat, až vyrostu, řekla bych Ti, že chci být „kancelářská krysa“. Líbila se mi představa vlastního stolu, pořádku v papírech a toho zvláštního šustění kancelářského života. Pak ale přišla móda open space a mně došlo, že tohle nebude můj sen, ale spíš moje noční můra.

Dnes mám svoji malou pracovnu doma, tři kluky kolem sebe, kubánského manžela a práci, ve které se potkává logika, estetika a lidské příběhy: weby.

Jsem Míša – webařka, máma a věčná studentka metodou pokus–omyl.

Jak mě naštval drahý web

V roce 2011 jsem pracovala v malé firmě dvou Italů jako „holka pro všechno“. Jeden den jsem tlumočila, další telefonovala klientům, třetí vařila kafe a mezitím řešila, že na firemním webu zase něco nesedí.

Web byl naprogramovaný na míru a každá drobná úprava stála tolik, že se mi protočily panenky. V tu chvíli se ozvala moje vnitřní tvrdohlavost: „Tohle se přece musí dát zvládnout i jinak.“

Otevřela jsem kód, vůbec netušila, kam sahat, a začala zkoušet. Někdy jsem věci zlepšila, jindy rozbila a vracela zpátky. Ale s každým pokusem jsem se naučila něco nového. Nenapadlo by mě, že z toho jednou bude moje profese – tehdy jsem prostě jen nechtěla platit nesmyslné částky za každé tlačítko.

Ekonomie, podnikání a moje hlava

Vystudovala jsem ekonomii a management, obor podniková ekonomika. Už při škole mi bylo jasné, že jednou nechci být zaměstnanec, ale že chci rozhodovat sama – a taky za svoje rozhodnutí nést zodpovědnost. Už jako malá jsem snila o tom, až vyrostu a budu si moct dělat, co chci. Proto jsem už během studií založila s kamarádem firmu.

Ne proto, že bych přesně věděla, „jak se to má dělat“, ale protože jsem měla silný pocit, že se to naučím za pochodu.

Takhle to mám vlastně se vším – nejdřív skočím, pak se učím plavat. A kupodivu to většinou vyjde.

Jazyky z ulice a muž z Kuby

Španělsky a italsky neumím díky učebnicím, ale díky lidem. Po maturitě jsem odjela na brigádu do Anglie, další rok do Itálie a později tam strávila rok v rámci Erasmu. Byla jsem obklopená cizí řečí, kulisou, která mě nejdřív děsila a pak začala neuvěřitelně bavit.

Zrodila se moje teorie tří setkání s novým slovem: poprvé vůbec netušíš, co znamená. Podruhé víš, že jsi ho už slyšela, ale význam ti uteče. Potřetí si to sedne – a od té chvíle je tvoje.

Když jsem pak jela na Kubu, netušila jsem, že si odtud přivezu něco mnohem důležitějšího než jen zážitky. Potkala jsem tam svého muže. Láska na první pohled, první syn v břiše a já mezi dvěma světy – středoevropským řádem a kubánským „maňana“.

Možná i díky tomu dnes umím vnímat věci z víc úhlů: logicky, ale zároveň s nadhledem a lehkostí.

Tvrdohlavost v dresu i na tanečním parketu

Moje tvrdohlavost se poprvé naplno projevila na základce. Začala jsem hrát baseball a v týmu klůků jsem byla jako jediná holka mezi nejlepšími. Ve dvanácti mi ale řekli, že se to už nehodí a že bych měla přejít na softball. Vzala jsem větší míček, menší hřiště, zatnula zuby a dotáhla to až do české reprezentace.

Pak přišly zdravotní komplikace a sport šel stranou, ale ta vnitřní jiskra nezmizela.

Na vysoké škole ji znovu zažehla salsa. Tancovala jsem, až mě napadlo, že by bylo skvělé udělat něco většího. Tak jsme s partou přátel uspořádali v Brně mezinárodní kubánský festival. První ročník měl velký úspěch, přijelo 400 tanečníků z Čech i okolních států. Druhý ročník jsem organizovala z Kuby a na festival přiletěla už s bříškem.

Když si něco vezmu do hlavy, hledám cestu, ne výmluvy. To platí u tance, sportu i webů.

Když open space nestačí

V jednu chvíli do toho všeho vstoupil korporát. Po narození druhého syna jsem naskočila do stabilní práce, v době covidu z domova.

Na papíře to vypadalo ideálně: jistota, výplata, home office. V realitě to znamenalo nekonečné meetingy o ničem, opakující se úkoly, u kterých jsem měla pocit, že se můj mozek scvrkává.

Začala jsem si znovu pokládat dětskou otázku: „Co vlastně chci dělat, až vyrostu?“. A zjistila jsem, že odpověď je pořád stejná – chci mít možnost dělat věci po svém, v klidu, smysluplně a s lidmi, se kterými si sedneme i lidsky.

Jedna věta na Facebooku, která všechno změnila

Pak přišel blesk z čistého nebe. Moje dlouholetá kamarádka Kristy napsala na Facebook, že by se při mateřské ráda realizovala psaním textů a hledá někoho, kdo by je potřeboval.

Já jsem zrovna dokončila e‑shop pro cestovku, pro kterou jsem dřív pracovala jako delegátka na Kubě, a uvědomila si, jak moc mě ta kombinace technického a kreativního světa baví.

Sešly jsme se, začaly si povídat a všechno zapadlo: její láska k textům, moje posedlost strukturováním, weby a podnikání. Na začátku roku 2021 vznikly Webovky pro mamky – projekt, který spojuje ženské podnikání, webdesign, copywriting a kus opravdového života mezi plenami, meetingy a večerní prací.

Co si nesu do práce dnes

Na webu miluju dvě věci:

• že je to živý organismus – dá se měnit, ladit, růst s Tebou
• a že je to příběh – Tvůj, Tvých klientek, Tvého podnikání

Dnes se neopírám jen o „pokus–omyl“, ale i o roky zkušeností, kurzy i samostudium. Pořád hledám, jak věci dělat jednodušeji, chytřeji a lidsky.

Když někdo řekne „to nejde“, moje hlava automaticky přepne do módu „OK, a jak by to jít mohlo?“.

Jestli si sedneme

Možná si sedneme, pokud:

• máš ráda upřímnost a nesnesla bys, aby ti někdo jen odkýval vše, co řekneš
• chceš web, ve kterém se poznáš, ne kopii šablony z katalogu
• máš ráda, když se technické věci vysvětlují lidsky, bez „IT slovníku“
• bereš podnikání vážně, ale sebe ne až tak smrtelně vážně

A možná si nesedneme, pokud:

• chceš všechno hned, bez přemýšlení, hlavně ať to „nějak běží“
• čekáš, že udělám všechno za Tebe, včetně rozhodování za tvoji značku
• preferuješ uhlazenou formální komunikaci bez emocí

Na co se spolu můžeme podívat